Slovo „láska“ bylo tak zředěné, že už skoro nic neznamená.
Milujeme tacos. Milujeme ten seriál. Milujeme tvůj účes. To slovo se používá pro všechno od snídaně po celoživotní sliby, a někde na cestě ztratilo svou váhu. Takže když ti někdo řekne „Bůh tě miluje,“ může to znít jako další nálepka na nárazníku. Něco milého, co lidé říkají, když nevědí, co jiného nabídnout.
Pokud to tak vnímáš, problém nejsi ty. Problém je, že ti nikdo neřekl, co Bible tím slovem skutečně myslí.
Řecký Nový zákon používá několik různých slov tam, kde my používáme jen jedno. To, které se nejčastěji používá o Boží lásce, je agapé. Není to pocit. Není to přitažlivost. Není to příjemné teplo. Agapé je volba — nákladná, jednostranná volba jednat v něčím nejlepším zájmu, ať si to zaslouží, chce to, nebo dá cokoli zpět. Je to slovo za nejslavnější větou celé historie — Jan 3:16. Bůh tak miloval svět, že dal.
To je sloveso, na kterém záleží. Ne cítil. Ne vyjádřil. Dal. Tento druh lásky se měří tím, co stojí toho, kdo miluje. Ne tím, jak to cítí ten na druhé straně.
Římanům 5:8 to ještě zostřuje. „Bůh však projevuje svou vlastní lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme byli ještě hříšní.“ Všimni si načasování. Ne poté, co jsme se dali do pořádku. Ne poté, co jsme začali věřit. Ne poté, co jsme dokázali, že za to stojíme. Zatímco jsme byli ještě uprostřed všeho, za co se stydíme. Tehdy jednal.
Pokud sis někdy myslel, že bys musel nejdřív napravit svůj život, než by se o tebe Bůh začal zajímat — přestat dělat věci, o kterých víš, že bys neměl, začít dělat ty, o kterých víš, že bys měl — Římanům 5:8 ten celý koncept bourá. Láska přišla, když jsi byl na svém nejhorším. Nebyla to odměna za tvé chování. Byla to odpověď na tvou existenci.
A pak je tu ta pasáž v 1. Korintským 13, kterou čte každý na svatbách, ale skoro nikdo u ní nezůstane dost dlouho, aby ji vstřebal. Láska je trpělivá. Láska je laskavá. Nepočítá skóre. Nepočítá křivdy.
Jen tato jedna věta boří tu verzi Boha, se kterou většina lidí vyrostla. Pokud ti někdo řekl, že Bůh je tam nahoře se schránkou na dokumenty a sleduje tvé chyby, drží ti tvá selhání proti tobě a čeká, až udeří — to není Bůh tohoto textu. Tento Bůh nepočítá křivdy. Nesčítá. Nesedí tam se zklamáním. Přichází za tebou s trpělivostí.
A pak je tu příběh, který Ježíš vypráví v Lukáši 15. Otec má dva syny. Mladší mu v podstatě řekne „Přeji si, abys byl mrtvý, dej mi mé peníze.“ Vezme si peníze, všechno utratí a skončí tak zchudlý, že sleduje, jak prasata jedí lépe než on. Rozhodne se vrátit domů — ne proto, že by mu chyběl otec, ale proto, že hladoví.
A otec — který měl plné právo být rozzuřený, plné právo zabouchnout dveře, plné právo nechat syna si to odpracovat — ho vidí přicházet z velké dálky.
Což znamená, že otec sledoval cestu. Každý den. Od chvíle, kdy syn odešel.
Otec běží. V té kultuře muž jeho postavení neběžel. Bylo to pod jeho důstojnost. Ale tomuto otci je jedno, jak vypadá. Běží, obejme svého špinavého syna a uspořádá oslavu ještě dříve, než syn stihne dopovědět svou nacvičenou omluvu.
To je Bůh Bible. Sleduje cestu. Běží k tobě. Ne proto, že sis to zasloužil. Protože takový prostě je.
Nemusíš se dnes nic rozhodovat. Ale měl bys vědět — Bůh popsaný v tomto textu nečeká, až se osvědčíš. Sleduje cestu. A pokud se někdy otočíš směrem domů, nebude chodit. Poběží.