Existuje druh bolesti, který přichází z pocitu, že na tebe bylo zapomenuto. A je jiný než odmítnutí.
Odmítnutí aspoň znamená, že si tě někdo všiml a rozhodl se. Zapomenutí je horší. Zapomenutí znamená, že jsi jednou něco znamenal a pak jsi přestal. Zapomenutí znamená, že svět se pohnul dál a ty ses nepohnul s ním.
Pokud jsi někdy měl pocit, že Bůh — za předpokladu, že existuje — na tebe někde cestou prostě zapomněl, nejsi v tom sám. To je možná důvod číslo jedna, proč lidé přestávají věřit, nebo nikdy nezačnou. Ne proto, že by si to promysleli a rozhodli se, že není skutečný. Ale proto, že život byl dost tvrdý, dost dlouho, dost tichý, že nejjednodušší odpověď se zdála být — nikdo nedává pozor.
Bible to neobchází. Jde tomu přímo naproti.
Žalm 13 začíná tím nejsyrovějším, co člověk může Bohu říct: „Jak dlouho, Hospodine? Zapomeneš na mě navždy? Jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář?“ To mluví David. Král. Člověk, kterého Bible nazývá „mužem podle Božího srdce.“ A on se podíval ke stropu a řekl: „Jsi tam ještě?“
Izajáš 49:15 zaznamenává, co Bůh odpovídá, když ho celý národ obviňuje z toho samého. Izrael řekl: „Bůh na nás zapomněl.“ A jeho odpověď mě zastavila v kroku, když jsem ji poprvé četl. „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko? I kdyby zapomněla, já na tebe nezapomenu. Hle, do svých dlaní jsem si tě vyryl.“
Vyryl. Ne napsal. Vyryl. Napsané můžeš smazat. Nemůžeš smazat něco, co bylo vyryto do povrchu.
O staletí později visel muž na kříži s hřeby zaraženými do dlaní. Můžeš to číst jako náhodu. Nebo to můžeš číst jako nejdoslovnější splněný slib — tvé jméno, vyryté do jeho rukou, za cenu jeho vlastního těla.
Bible je plná lidí uvízlých v mezeře — v prostoru mezi zaslíbením a jeho naplněním. Abraham čekal dvacet pět let na syna, kterého mu Bůh slíbil. Josef strávil třináct let jako otrok a vězeň, než se jeho sen naplnil. Izraelité čekali čtyři sta let v Egyptě, než přišla pomoc.
Na těchto příbězích je důležité jedno. Každý z těch lidí cítil přesně to, co cítíš ty. Cítili se zapomenuti. Cítili se sami. Přemýšleli, jestli je Bůh skutečný, jestli mu na nich záleží, jestli je něco z toho pravda. A pokaždé konec ukázal, že Bůh celou tu dobu pracoval v té mezeře. Ne navzdory tichu. Skrze něj.
To nedělá to ticho snadnějším. Nesnažím se ti mávnout biblickým veršem před bolestí a říct ti, ať se rozveselíš. Pokud se Bůh teď cítí nepřítomný, ten pocit je skutečný a zaslouží si být brán vážně. Dokonce i Ježíš — na kříži — citoval Žalm 22: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Bůh v lidském těle pocítil, jaké to je cítit se zapomenut Bohem.
Ale pocit nepřítomnosti není důkaz nepřítomnosti. Ticho neznamená, že odešel. Může to znamenat, že pracuje na něčem, co ještě nevidíš, v časovém horizontu, který bys si nevybral. To není pohodlná odpověď. Ale je to upřímná odpověď.
Nezapomněl na tebe. Ne když ti bylo sedm a poprvé jsi přemýšlel, jestli je Bůh skutečný. Ne když ti bylo sedmnáct a rozhodl ses, že pravděpodobně ne. Ne teď, v jakémkoli věku, jak čteš slova na obrazovce od někoho, koho jsi nikdy nepotkal.
Zná tvé jméno. Vždycky znal.